Články

Zde pro vás zveřejňujeme vybrané články ze starších vydání Vegazínu.

Vegan na cestách: Transsibiřská magistrála

Do Číny jsem se chtěl podívat vždycky. Protože z ekologických důvodů odmítám létání a preferuji ty k přírodě nejšetrnější způsoby dopravy, byla volba jasná: pojedu vlakem. 10 000 kilometrů. S batohem na zádech.

Vlakem do Číny? Ano, a vcelku bez problémů. Finančně mě jízdenky na vlak přišly o něco málo levněji než letenka. Základem je nakupovat jízdenky u místních dopravců (je nutná znalost ruštiny) a nikoliv přes zprostředkovatele, kteří si nasadí tučnou marži. Druhou podmínkou je slevit z pohodlí a cestovat za normálních místních podmínek, místními spoji a nikoliv luxusními vlaky pro turisty (některé z nich mají v kupé i vlastní sprchu atd.). Třetí podmínkou je udělat si předem dobrou rešerši a trasu rozdělit na rozumné úseky (delší jsou paradoxně často dražší než několik kratších, zejména pokud jde o přeshraniční cestu).

Já jsem si vcelku pochopitelně chtěl cestu užít, tudíž jsem nejel přímo non-stop trasu Praha–Šanghaj, nýbrž jsem si cestu rozdělil na několik dílčích úseků. Nějaký čas jsem tak strávil na Ukrajině, v Moskvě, na Sibiři, v Mongolsku a pak různě po Číně. Pojďme se dále podívat zejména na to, jak se mi dařilo stravovat se vegansky.

Na této cestě se mi docela osvědčilo využívat stránku couchsurfing.com, kde jsem měl poměrně slušné reference od mých hostů v Praze. CouchSurfing jsem nevyužíval ani tak přímo pro ubytování (to jen velmi zřídka), které je obzvláště v Asii levné, ale proto, abych se spojil s místními vegany, kteří mě pomohli vyznat se v nástrahách a dostat se ke kvalitnímu jídlu. Přeci jenom, po týdnu v lesích nebo poušti se chcete normálně najíst a především doplnit zásoby.

První zastávka byla Ukrajina. Do Kyjeva se dostanete z Prahy přímým spacím vlakem, který ovšem tráví půl dne odpojený od trolejí (a tudíž větrání, klimatizace atd.) v Krakově i s lidmi na palubě. Ukrajina samotná je pro vegana bez problémů, v Kyjevě najdete i několik vegetariánských restaurací a bez problému lze nakoupit. Nicméně hned na Ukrajině jsem zjistil, že bez jazyka to nejspíš nepůjde, a začal jsem se rychle učit rusky (což mi později na Sibiři přišlo hodně vhod).

Další zastávka byla Moskva. Do té jsem přejížděl přímým spacím vlakem, kde jsem poprvé poznal, co to znamená „slevit z pohodlí“ a „cestovat za normálních místních podmínek“. Ve vlaku bylo asi padesát stupňů, průvodčí na nás cestující řval za každou maličkost atd. Nicméně cestu jsem za pomoci místních přežil. Moskva je metropole západního střihu, ve které najdete celou řadu vegetariánských restaurací s dobru veganskou nabídkou a také západními cenami. Se zásobami to je trochu horší – v obchodech najdete běžnou nabídku (ovoce, zeleninu, humus atd.), ale nikoliv speciální veganské potraviny jako tofu nebo sójové mléko. Existuje zde spousta lidí, kteří takové potraviny vyrábí doma a distribuují je skrz čajovny apod., ale bez místních průvodců se k nim nikdy nedostanete. Mně se to díky CouchSurfingu povedlo, takže o zásoby na další cestu bylo postaráno.

Cesta do Irkutsku, města téměř na břehu Bajkalu, trvá běžným vlakem 3 dny a 4 noci. Vlak čas od času zastaví a od „bábušek“ si lze přímo na kolejích nakoupit proviant. Bez základní znalosti ruštiny se neobejdete, na „bábušky“ to s angličtinou ani nezkoušejte... Žádné kiosky nebo nádražky nečekejte, všechny zastávky jsou na malých vesnicích, kde nádraží tvoří jedna bouda sloužící jako útulek při nepřízni počasí. Nicméně, veganské byly poměrně často pirohy s bramborovou nebo zelnou náplní a pak klasická ruská pražená neloupaná slunečnicová semínka. Jinak je nutné mít zásoby z Moskvy. Pirohy se přeci jen po pár dnech přejí… Irkutsk je regulérní Sibiř, venkov, Rusko jak má být, nicméně i zde se dá vegansky najíst, byť v jedné jediné vegetariánské restauraci. Co se zásob týká, nemůžete čekat nic kromě zeleniny, ovoce, luštěnin v plechovce a dalších klasických produktů v běžných obchodech. Na cestu na Bajkal je potřeba se předzásobit právě zde, protože v místních obchůdcích už je nabídka velmi mizerná.

Další stanice byl Ulánbátar, hlavní město země, kterou Lonely Planet označil jako jednu z nejhorších pro vegany na světě. První provozovnou, na kterou jsem po vystoupení z vlaku narazil, byla veganská restaurace. Po celém městě jich je asi desítka, všechny spadají do nám známé sítě Loving Hut. Nabídka je typově podobná jako u nás, v přepočtu o něco levnější, ale hlavně: v obchodech se dají nakoupit veganské polotovary. Ocenil jsem zejména vychytávku v podobě hotových porcí jídel v aluminiových sáčcích, které stačilo roztrhnout a zalít horkou vodou (v Asii je v každém vagónu vlaku na delší cesty k dispozici samovar s horkou vodou). Jídlo je během pár minut připravené, překvapivě chutné a dá se jíst rovnou ze sáčku, který slouží jako miska. Variant je spousta, třeba i pepřový steak nebo „kuřecí“ kousky. Nakoupil jsem jich fakt hodně a přežil na nich výlet do pouště i přejezd vlakem do Číny.

Ten byl poměrně zajímavý, není zřejmě mnoho západních turistů, kteří by přijížděli do Číny vlakem (což mě mohlo napadnout už při zřizování víz, kde se vyplňovalo letiště pro vstup do země). Hranice je velmi dobře hlídaná početným ozbrojeným vojskem, které není právě příjemné. Prohlídka na drogy ovšem dopadla dobře. Stejně jako první seznámení s čínskými vlaky, kde se cestuje stylem hlava na hlavě, speciálně pokud se jako já trefíte zrovna na začátek víkendu. Na toaletu se vejdou na sezení tři lidi, mezi sedadla taky tři atd. Všude na nádraží i u vlaku neskutečný mumraj a davy. Naštěstí se ztraceného turisty snažícího se porovnat čínské znaky s průvodcem ujmul první místní student, který šel okolo a vládl angličtinou, ochotně mi vše vysvětlil a ručně mě do správného vlaku nacpal.

Ačkoliv Číňané mají reputaci, že snědí cokoliv se hýbe, nebyl problém se stravovat vegansky. V každém stánku na nádraží mají vakuově zabalené sušené tofu á la sušené maso („Jerky“) v různých příchutích a variantách, většinou napíchnuté na špejli, v přepočtu za doslova pár korun. To a zelenina tvořily velkou část mého jídelníčku na toulkách Čínou. Nicméně, v každé restauraci jsou ochotni vám připravit zeleninové jídlo, nebo rovnou tofu. Anglicky se s nimi na tom ovšem nedomluvíte – velice doporučuji vybavit se kartičkou v čínštině (viz 4. číslo Vegazínu, čtěte zde). V Pekingu jsou pak i přímo veganské restaurace.

Když to shrnu: tři měsíce na cestě, tisíce kilometrů vlakem, autobusem, mini-busem i autem, často velmi odlehlými oblastmi a zeměmi, kde se veganství zrovna nedaří, a nikdy jsem neměl problém s jídlem. Ano, vyžadovalo to dost plánování, občas cesty navíc za účelem návštěv veganských restaurací a trochu detektivní práce, ale v zásadě vše proběhlo bez problémů. Stačí se nebát a zeptat se. Myslím, že poměrně ilustrativní je, že jsem s sebou měl nouzovou porci výživy v prášku asi na týden, a nedotčenou jsem ji nakonec přivezl nazpět.

 

Tento článek a mnohé další najdete ve 5. čísle Vegazínu. Zdarma si jej můžete stáhnout ZDE.

Pavel Houdek
Autor/ka: Pavel Houdek
redaktor
Jsem veganský novinář, aktivista a lektor. Věnuji se osvětové činnosti, aktivně přednáším po celé republice, natáčím videa na YouTube. Vedu web veganka.cz a jsem spoluzakladatelem sdružení Vegan sport club. Veganem jsem od od roku 2000. Živím se výukou sebeobrany v rámci projektu moderni-sebeobrana.cz.